Dědictví Kuffnerů

Kde stávala původní dřevěná synagoga z počátku 16. století, není přesně známo. Víme jen, že zanikla roku 1643 při zničení města švédskými vojsky. Koncem 17. století byla na místě dnešní synagogy postavena první kamenná budova, postupně několikrát přestavovaná.

Synagoga v Břeclavi ve své současné podobě je výsledkem poslední výstavby z roku 1868, kdy byla předchozí, prostorově nedostačující budova stržena. Zadavatelem a finančním realizátorem výstavby byl představený břeclavské židovské obce David Kuffner, otec budoucího starosty města Břeclavi Hermanna H. Kuffnera. Ten již jako starosta zadává o dvacet let později finální úpravy objektu a zejména výzdoby interiéru významnému architektu Maxi Fleischerovi (1841–1905), židovskému rodáku z Prostějova. Z díla velmi plodného a žádaného autora světských i sakrálních staveb ve Vídni i v monarchii se dodnes dochovaly pouze tři židovské památky. Kromě břeclavské synagogy to jsou obřadní síně v Mikulově a v Tovačově.

Po úpravách v roce 1888 se synagoga stala jednou z nejreprezentativnějších na Moravě. Zachovala si tradiční oddělený hlavní prostor pro muže a tzv. ženskou galerii v prvním patře, ke které vedly i oddělené vchody. Celkově obsahovala 417 sedadel, naprostou raritou byla přítomnost varhan, umístěných právě v ženské galerii. Břeclavská židovská obec byla od druhé poloviny 19. století obcí reformovanou, proto byla při bohoslužbách možná i instrumentální hudba a díky rabínovi dr. Jindřichu Schwengerovi (rabín v Břeclavi v letech 1911–1931) se v liturgii používal i český jazyk.

Objekt upoutává především kombinací vnějšího novorománského stylu a vnitřní úpravou ve stylu maursko-orientálním. Architekt vycházel z tehdejšího módního, i když eklektického slohu historismu. Orientální výzdoba synagog nebyla v této době až tak neobvyklá – příkladem je asi nejznámější synagoga v tomto duchu – Španělská v Praze. Na Moravě je jich dnes dochováno jen několik a břeclavská mezi nimi patří k nejvýznamnějším.

Dominantou je průčelí severozápadní fasády – tvoří jej mohutný štít se středovým kruhovým motivem završený kamenným desaterem s dvěma věžičkami na krajích. Nad hlavním vstupem byl restaurován hebrejský nápis („Vcházejte do bran Jeho s díkůčiněním, do síní Jeho s chválemi“ – Starý zákon, žalm 100,4). Interiér sálu osvětlují mohutné dekorativní lustry. K elektrifikaci synagogy došlo někdy kolem roku 1930.

Břeclavská židovská obec ji mohla používat pro své bohoslužebné účely jen do začátku října 1938. Po obsazení města německým vojskem byli poslední židovští obyvatelé internováni na hranici s tzv. druhou republikou a teprve v listopadu téhož roku převezeni do sběrného tábora v Ivančicích. Interiér synagogy byl vyrabován během nacistické okupace, pravděpodobně na jaře roku 1942. Po roce 1945 již v Břeclavi židovská obec obnovena nebyla a synagoga postupně po dlouhá desetiletí sloužila jako skladovací prostor (umístěn zde byl nábytek, drogistické zboží či zelenina).

K obnově došlo až v letech 1997–1999 po převzetí objektu městem Břeclav od brněnské židovské obce za symbolickou částku s tím, že město synagogu zrestauruje a bude využívat na kulturně-společenské akce. Od roku 2000 objekt patří do správy Městského muzea a galerie Břeclav a od roku 2009 je v ženské galerii instalována stálá expozice věnovaná historii břeclavského židovství.

Kuffnerové se v polovině 19. století nehodlali etablovat pouze ve výrobě pálenky, popř. lihu, likéru a rosolky, nýbrž postupně začali projevovat zájem i o výrobu cukru. V dubnu roku 1849 proto oprávněný majitel továrny na likéry v Břeclavi David Kuffner požádal o povolení ke zřízení cukrovaru a rafinérie. Z neznámých důvodů však ještě téhož roku od žádosti odstupuje, a svůj cukrovar tak Kuffnerové (bratři Hermann, Jacob a bratranec Ignaz) zakládají teprve roku 1861 a v roce následujícím v něm zahajují provoz. Výhodné podmínky pro nově se vyvíjející potravinářský průmysl přinesl zejména provoz Severní dráhy císaře Ferdinanda – v podobě výborných komunikačních spojů – a dostatek volné půdy k pěstování cukrové řepy. Začalo se s masivním obděláváním pozemků ležících dříve v rámci trojpolního systému ladem. Kuffnerův cukrovar byl postaven jako smíšený závod, to znamená, že vyráběl bílý cukr z řepy a měl tedy jak surovárnu (provozovnu, v níž se řepa zpracovává na surový cukr), tak rafinérii (provozovnu, ve které se surový cukr čistí na bílý – „rafinovaný“). Vznikl na místě původního státního pozemku poblíž železničního uzlu, kde dříve stávaly stodoly, v nichž se skladovalo seno a sláma pro vojsko. Od roku 1870 byl cukrovar spojen vlečkou (s dřevěným mostem přes řeku Dyji) se železnicí, do té doby se zboží muselo dopravovat potahy.

Cukrovar provozovaný pod firmou „Kuffnerův břeclavský cukrovar“ zpracovával zpočátku 1500 q řepy denně. Získaný surový cukr rafinoval a vyráběl z něho homole. Vedle cukrovaru Kuffnerové zařídili i lihovar a drožďárnu, které pracovaly až do roku 1892. Od roku 1880 provozovali i sladovnu. Prudký růst rodinné firmy umožnilo též velkorysé rozšíření pozemkové držby, a to nájmem pozemků a dvorů od knížete Lichtenštejna (do té doby Kuffnerové vlastnili 2 500 měřic obilí). Najali si Velký dvůr v Břeclavi, Jánský dvůr ve Staré Břeclavi, dvory Lanštorf (dnes Ladná), Prechov, Široký dvůr, Hrušky a Bílovice. Navíc již v roce 1870 si v Prušánkách postavili vlastní dvůr, když předtím vykoupili na 2000 měřic polí od drobných zemědělců, kteří se vystěhovali z obce a zamířili jako kolonisté do carského Ruska. Modernizace cukrovaru v roce 1884 přinesla zřízením difúze zvýšený výkon – zpracování 5 000 q řepy denně a též rafinérie podstatně rozšířila svoji produkci na 300 q homolí denně. Kvůli stoupajícímu osevu řepy jak na vlastních pozemcích, tak u drobných zemědělců se postupně řepná kampaň prodlužovala do března, rafinační pak do července.

Výhodným podnikatelským krokem se ukázala rovněž koupě bývalého rolnického akciového cukrovaru v Podivíně v roce 1890 (zde k definitivnímu zastavení výroby dochází v roce 1912), kde byla zpracovávána i veškerá cukrová řepa v roce 1893, v němž břeclavský cukrovar do základů vyhořel. Stavba nových budov byla zahájena ještě v témže roce a již následující cukrovarnickou sezónu strojově modernizovaná továrna zpracovávala denně 8 000 q řepy a denní produkce bílého zboží dosáhla 1 000 q homolí, kostek a písku. Provoz cukrovaru byl i nadále zdokonalován, takže v době vzniku Československé republiky denní produkce obsahovala 12 tisíc q zpracované řepy. Překotné pěstování však mělo také negativní následky, neboť se v břeclavské oblasti objevili nematodi (hlístice), kteří zničili celou úrodu cukrovky, což znamenalo její několikaroční nedostatek. Půda potřebovala odpočinek, a proto se cukrovka začala více pěstovat na Slovensku. K tomuto účelu zakoupili Kuffnerové dvůr s pozemky v Senici a jejich slovenští příbuzní si současně pronajali císařské panství v Šaštíně, jež v roce 1905 přešlo do nájmu Kuffnerova břeclavského cukrovaru. Na početných zemědělských dvorech a pozemcích ovšem rodina s úspěchem provozovala i doplňkovou hospodářskou činnost – pěstovala kvalitní sladový ječmen, největší výnosy jí však kromě cukrové řepy v té době přinášelo velmi moderní chovatelství skotu a vepřového dobytku. Ušlechtilá plemena zejména holandských krav poskytovala vysokou dojivost a díky mlékařství měly statky výrazné zisky. Také v chovu dobytka pro maso zaznamenali Kuffnerové pozoruhodné výsledky – známá svojí kvalitou byla vepřová šunka z kuffnerovských chovů pro křesťanskou část společnosti, neméně žádaní byli i košer býčci (nesměli být kleštěni), kteří putovali až do Vídně k tamějším židovským rodinám. Dobrá organizace a bezezbytkové využití všech produktů na dvorech (odpadová část z cukrovky, pěstování vlastních pícnin a ostatního krmiva pro dobytek) vedly Kuffnerův velkostatek k naprosté samostatnosti a nezávislosti a na počátku 20. století se stává jedním z nejprogresivnějších hospodářství na jihu Moravy.

Spolupráce mezi jednotlivými větvemi rodiny Kufnerů a prolínání finančního kapitálu provází jejich hospodářské podnikání již od 60. let 19. století. Také u zrodu břeclavského cukrovarnictví stál ostatně smíšený kapitál břeclavské a vídeňské části rodu. Dne 1. dubna 1905 došlo k utvoření obchodní společnosti „Kuffnerův břeclavský cukrovar, akciová společnost“, do které přešel všechen stávající majetek kuffnerovských firem. Zakladateli společnosti byli Hermann Kuffner, majitel cukrovaru v Břeclavi, Moritz Kuffner, majitel pivovaru ve Vídni, Wilhelm Kuffner, vídeňský továrník, a jeho bratr Karl, majitel cukrovaru v Diószegu (dnešní Sládkovičovo). Po smrti Hermanna 30. září téhož roku zaujal jeho místo syn Ludwig. V čele společnosti stála správní rada, sídlem byla Břeclav a akciový kapitál 5 100 000 K, tj. 12 750 akcií po 400 K, se mohl podle stanov na základě rozhodnutí valné hromady a po ministerském souhlasu zvýšit na 10 000 000 K. Od roku 1906 stál v čele správní rady Wilhelm Kuffner, o rok později se členem rady stává významný vídeňský velkoprůmyslník Hans Redlich a v roce 1912 i další rodinný příslušník Kuffnerů Raoul, jediný potomek Karla.

Spojení rodiny Kuffnerů s oběma cukrovary postupně sláblo počátkem 20. let 20. století. V roce 1924 koupila všechny akcie Kuffnerova břeclavského cukrovaru „Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně“, která se snažila získat co nejvíce cukrovarnických podniků na Moravě. Novým předsedou správní rady byl ještě téhož roku zvolen Viktor Stoupal, významný moravský agrárník a národohospodář. Již v prvních letech po vytvoření Československé republiky však byly v rámci pozemkové reformy zabrány Státním pozemkovým úřadem všechny dvory, na nichž hospodařil Kuffnerův břeclavský cukrovar, a byly buď rozparcelovány, nebo z nich byly vytvořeny zbytkové statky. V roce 1924 umírá i Karl Kuffner a jeho jediný syn Raoul se již naplno nevěnoval rodinnému podniku, od 30. let minulého století pobýval mimo Slovensko a s nástupem fašismu firmu prodává a stěhuje se do Spojených států amerických.

Pohnutý osud měla dnešní dominanta židovského pohřebního areálu – novogotická obřadní síň z roku 1892. V onom roce došlo k rozšíření plochy hřbitova; pozemky darovali bratři Hermann a Jacob Kuffnerové, finančním donátorem celé přestavby se stal Moritz Kuffner. K vytvoření projektu byl pozván významný rakouský architekt a politik Franz rytíř von Neumann ml. (1844–1905), pocházející z proslulé vídeňské rodiny. K jeho nejznámějším dílům na našem území patří novorenesanční radnice v severních Čechách, konkr. v Liberci a ve Frýdlantu, z nedochovaných realizací to byla rozhledna na Pradědu (zřítila se v roce 1959). Nesmazatelnou stopu po sobě zanechal samozřejmě i v rodné Vídni (arkádové domy na Radničním náměstí, Habsburská rozhledna na Hermanově vrchu), kde pracoval mj. i ve službách vídeňské větve židovské rodiny Kuffnerů. Byl autorem dnes krásně zrenovované Kuffnerovy hvězdárny v Ottakringu z roku 1887, první soukromé observatoře v habsburské monarchii a honosné Kuffnerovy vily, jakož i městských paláců.

Patrně skvělé doporučení, dobrá zkušenost rakouských příbuzných a nakonec i jejich dominující finanční podpora projektu vedla k tomu, že si židovská obec v Břeclavi, jejímž významným představitelem byl Hermann Kuffner (který zároveň v letech 1873 až 1899 zastával i pozici starosty Břeclavi), vybrala právě tohoto architekta.

Obřadní síň je přízemní halová stavba se sedlovou střechou a štítem. Vnitřní prostor návštěvníka zaujme pseudogotickou (nepravou) žebrovou klenbou s historizující výmalbou. Stěny jsou opatřeny německými a hebrejskými nápisy: „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha Tvá potěšením“ (94. žalm, 19. verš). Stavební glazované a režné prvky obřadní síně i ohrazení mohou sloužit jako dobový katalog proslulé knížecí lichtenštejnské keramičky v Poštorné z přelomu 19. a 20. století.

Budova po válce sloužila jako čalounický a drogistický sklad a její tristní stav si vynutil v 90. letech minulého století alespoň základní opravu střechy. V této době došlo i k opravě bývalého domku hrobníka včetně přístavby k obytným účelům.

Po druhé světové válce vyrostla postupně v bezprostředním sousedství hřbitova čtvrť rodinných domů a stále více se objevovaly hlasy o zrušení starého „nepotřebného“ pohřebiště. Velmi zanedbaný areál židovského hřbitova byl nakonec v 80. letech 20. století z rozhodnutí tehdejších představitelů města a okresu likvidován – novější jihozápadní část zanikla a náhrobky odtud byly odvezeny. Po změně politických poměrů nechalo město Břeclav v letech 1991–1993 provést parkovou úpravu areálu a všechny dochované staré náhrobky dalo opravit a nově osadit v prostoru rokle.

Dotační titul Interreg V-A Slovenská republika – Česká republika 2014–2020 „Na věčnou paměť, Kuffnerové na Moravě a na Slovensku“ umožnil v roce 2023 velkorysou restauraci této kulturní nemovité památky. V majetku města Břeclavi bude objekt využíván ke kulturně-společenskému účelu.

Historie pivovaru začíná mlynářským mistrem Heinrichem Plankem z Rannersdorfu. Ten v roce 1837 získává povolení vařit pivo a právo zřídit na předměstí Vídně v Ottakringu (dnes 16. vídeňský okres) pivovar. Celá oblast byla již kolem roku 1800 označována „jako největší hostinec Svaté říše římské“. Jen kolem Vídně existovalo v polovině 19. století 44 pivovarů.

V roce 1850 kupují pivovar od zadluženého Planka bratranci Ignaz a Jacob Kuffnerové. Začíná tak téměř devadesátiletá úspěšná historie podniku spojená s touto židovskou rodinou a ukončená až arizací jejich majetku v roce 1938. Bratranci ještě v roce 1856 přikupují další pivovar, a to v Ober-Döblingu (dnes Döbling, 19. vídeňský okres). Ten se stane působištěm především Jacoba Kuffnera a pod jeho vedením se stává neméně prosperujícím.

Ignaz Kuffner (1822–1882) brzy pivovar Ottakringer rozšiřuje na velkovýrobní formát a kromě piva v areálu vyrábí také lihoviny a lisované kvasnice. Proměnil jej v ukázkovou firmu zvýšením technologické úrovně, znásobením produkce a zavedením příkladných pracovněprávních a sociálněprávních předpisů (vlastní tovární kuchyně pro dělníky aj.). Právě za práci v pivovarnictví a humanitární zásluhy byl v roce 1878 povýšen do šlechtického stavu jako „Edler von Kuffner“.

Po jeho smrti v roce 1882 firmu převzal jediný syn Moritz Kuffner (1854–1939). Za tohoto významného představitele vídeňského hospodářského, společenského a filantropického života se z pivovaru stal jeden z nejvíce prosperujících rakouských podniků. Po nečekané smrti Moritzova nejstaršího syna Ignatze (nar. 1892) počátkem roku 1938 přebírá, byť jen nakrátko, správu pivovaru Ottakringer mladší syn Stefan (1894–1976). Pouhý den po anšlusu Rakouska, 13. března, se jednotky SA pokusily pivovar jako čistě židovský majetek obsadit. Kuffnerové proto do čela podniku jmenovali svého „árijského“ spolupracovníka dr. Karla Schneidera, který tam dlouhodobě řídil chemickou laboratoř. Zanedlouho s ohledem na zhoršující se situaci prodávají pivovar za 14 milionů šilinků lihovarníkovi ze Spillern u Stockerau Gustavu Harmerovi. Tím se podařilo zabránit konfiskaci podniku a zajistit rodině prostředky pro život v emigraci.

V současnosti pivovar produkuje na 20 druhů piv a roční výstav piva je více než 540 000 hektolitrů. Od roku 2018 sídlí v nových prostorách a je zaměřen na ekologii a udržitelnost životního prostředí. Prohlídka pivovaru a jím pořádané akce se zařadily k velmi navštěvovaným vídeňským atrakcím.

Za nejtrvalejší odkaz Moritze Kuffnera (1854–1939) městu Vídni lze považovat dodnes existující Kuffnerovu hvězdárnu, první soukromou hvězdárnu v monarchii. Od začátku ji vedli významní vědci a několikrát držela světový primát ve vybavení astronomické observatoře.

Projektování budovy bylo v rukou architekta Franze von Neumanna ml., stavbu provedl tehdejší a zároveň poslední starosta Ottakringu před začleněním do Vídně (1892) Anton Zagorsky. Slavného vídeňského architekta při plánování hvězdárny ovlivnila univerzitní hvězdárna, která byla zřízena o deset let dříve. Kromě cihlové konstrukce, jež se často používala v historizujících objektech, přijal také půdorys kříže umožňující příznivou kombinaci obytných a administrativních křídel objektu s centrálně umístěnou hvězdárnou. Tu tvoří hlavní budova s refraktorovou kopulí.

Základní kámen byl položen v létě 1884 a počátkem roku 1887 byla stavba dokončena. Hlavní budova ve tvaru kříže má rozměry 25 x 19 metrů. V průsečíku příčných trámů sedí zděný pilíř, který podpírá refraktor zhruba ve výšce třetího patra. Západně od toho je poledníkový kruh v prvním patře; severně, rovněž v prvním patře, pak vertikální kruh, jenž byl instalován později. Oba spočívají na vlastních základech, které nejsou nikde spojeny s budovou.

V roce 1892 se Moritz Kuffner rozhodl nechat postavit byt pro druhého asistenta v severním křídle a asi 100 metrů východně od hvězdárny též vilu pro ředitele. Zastavěná plocha celé hvězdárny s hospodářskými budovami měla kolem 1150 metrů čtverečních, náklady na stavbu se pohybovaly kolem 170 000 zlatých. Z původního zařízení Kuffnerovy hvězdárny se již nedochoval rozlehlý park na severu a východě a malý přístavek pro měření poledníků Mirenhaus, stojící vlevo od vchodu do zahrady.

Z nejvýznamnějších vědeckých osobností spojených s hvězdárnou lze vzpomenout především Samuela Oppenheima (1857–1928), Karla Schwarzschilda (1873–1916) a Gustava Eberharda (1867–1940).

V roce 1987 objekt zakoupilo město Vídeň a v letech 1989–1995 byla celá hvězdárna rozsáhle zrekonstruována a rozšířena. V roce 1993 byla zahájena věrná obnova astronomických přístrojů. Dnes památkově chráněná Kuffnerova observatoř z 19. století působivě ukazuje, jak se před více než 125 lety bádalo v astronomii. Díky dobrému stavu historických přístrojů je i nadále možné pozorovat noční oblohu a věrně zrestaurované astronomické přístroje a atmosféra historické budovy nabízí návštěvníkům mimořádný zážitek.

Okolí tehdejšího hornouherského města Diószeg s necelými dvěma tisíci maďarskými a německými obyvateli mělo příznivé podmínky pro pěstování cukrové řepy (podnebí, dostatek vody, přímé železniční spojení s Budapeští a přes Bratislavu i s Vídní). Jacob Kuffner spolu s bratrem Hermannem, bratrancem Ignazem a členy vídeňské velkoobchodnické rodiny Gutmannů kupují od hraběte Zichyho pozemky v rozsahu 20 jiter (uherské jitro mělo asi 43 arů) a staví továrnu. Moderní cukrovar již za první kampaň (trvající 160 dní) v roce 1868 zpracoval 96 240 q cukrové řepy a z toho vyprodukoval 72 910 q cukru. Dosažené vynikající hospodářské výsledky (více než 26 tisíc zlatých) a konjunktura v odbytu cukru způsobily, že společnost záhy zakoupila 1 010 jiter zemědělských pozemků na pěstování cukrovky. Podobně jako v Břeclavi také zde se vedlejší přebytky při výrobě cukru, jako např. melasa, zužitkovaly v nově postaveném lihovaru. Cukrovar byl registrován jako soukromá firma pod názvem „DIOSEGHER ZUCKER-FABRIK VON KUFFNER & GUTMANN WIEN“ se sídlem ve Vídni. Po rozsáhlé rekonstrukci a modernizaci se cukrovar v roce 1873 přetvořil na akciovou společnost se základním kapitálem v hodnotě 1 500 000 zlatých a o čtvrt století později bylo jeho sídlo přesunuto z Vídně do Diószegu. V této době byl již jednoznačně vůdčí postavou celého dynamicky se rozvíjejícího hospodářství Karl Kuffner, mladší syn Jacoba, který v letech před první světovou válkou z diószegské továrny buduje jeden z nejvýznamnějších cukrovarů nejen v habsburské monarchii, ale v celé střední Evropě.

Karl Kuffner (1847–1924) byl velkým zastáncem intenzivní výroby v zemědělství a potravinářském průmyslu a stal se jedním z průkopníků zavádění nejmodernějších metod a technických vynálezů do podnikání. Osobně si nechal patentovat několik nápadů na zlepšení technologie zpracování cukrové řepy. Jeho cukrovar a doprovodné hospodářské statky se stávají ukázkovým moderním podnikem vybaveným telefonickým spojením, úzkokolejnou dráhou na svoz cukrové řepy a dalšími technickými vymoženostmi.

Pod jeho vedením vznikl v Diószegu soukromý zemědělský výzkumný ústav zabývající se rostlinnou a živočišnou výrobou. Na tomto pracovišti se odborníci v oblasti rostlinné soustředili na šlechtění cukrové řepy, pšenice a kukuřice (nejvíce pozornosti si získal nový druh pšenice tzv. diósecký goliát), v oblasti živočišné pak byla známá a po celých Uhrách užívaná tzv. diósecká metoda chovu a výkrmu dobytka.

Za své celoživotní dílo a zásluhy byl Karl Kuffner v roce 1896 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „de Diószegh“. Hodnost uherského barona (s právem užívat titul pro celou rodinu) potom získává o osm let později.

Jeho jediný syn Raoul (1886–1961) se již rodinnému podniku naplno nevěnoval, od 30. let minulého století na Slovensku nepobýval a s nástupem fašismu firmu prodal a odstěhoval se do Spojených států amerických.

Kuffnerové působili v Diószegu (dnes Sládkovičovo) více než sedm desetiletí a nesmazatelně se podepsali na vývoji a charakteru městečka. Velmi výnosný a prosperující hospodářský komplex cukrovaru a dalších zemědělských podniků umožnil rodině reprezentativní bydlení i investice do výstavby školské a bytové infrastruktury obce.

Povýšení Karla Kuffnera (1847–1924) na uherského barona i jeho sňatek s příslušnicí vyšší jihotyrolské šlechty Mariií Franziskou von und zu Firmian (1847–1924) vedly k přestavbě původní pozdně barokní kúrie v Diószegu na reprezentativní kaštel (zámek). Prací byl pověřen „dvorní“ architekt rodiny Kuffnerů Franz von Neumann ml. z Vídně. Ten pro přestavbu zvolil dobově módní historizující styl.

V roce 1907 byla západně od hlavního křídla postavena dvoupatrová obrazárna, a to jako reprezentativní prostor pro rozsáhlou a velmi cennou kuffnerovskou sbírku výtvarného umění a starožitností. Nový prostor, osvětlený prosklenou střechou a důmyslným stínícím mechanizmem, zároveň sloužil i jako zámecká oranžérie.

Po ničivém požáru v roce 1919 dostal kaštel svoji dnešní podobu v duchu eklektického stylu. Objekt byl vybaven nejmodernější technikou – elektrické osvícení, telefon, radiopřijímače, výtah z kuchyně do reprezentačních prostor, ústřední vytápění či dobová klimatizace.

Poslední majitel kaštelu Raoul Kuffner (1886–1961) se svojí druhou manželkou Tamarou de Lempickou (1898–1980) emigroval v únoru 1938 do Spojených států amerických. Podle dostupných informací si odvezli do zámoří na 230 cenných artefaktů a velká část z nich se ve 40. a 50. letech objevovala na aukcích v New Yorku. Předměty kdysi rozsáhlé kuffnerovské sbírky jsou proto dnes rozptýleny po celém světě a nacházejí se jak v soukromých sbírkách, tak ve veřejných muzejních či galerijních institucí v Evropě či Jižní a Severní Americe.

Po smrti Karla Kuffnera v roce 1924 rodina oslovila významného slovenského architekta Milana Michala Harmince (1863–1964) k navržení rodinného mauzolea. Po dokončení stavby do něj byly uloženy tělesné ostatky manželů Kuffnerových a v roce 1932 i ostatky jejich první snachy Cary Caroliny von Haebler.

Solitérní monument v neoklasicistním stylu je umístěn na vyvýšené terase, původně byl zídkou oddělen od zbytku parku. V interiéru vrchního podlaží se sloužily příležitostné liturgie, točité schodiště ve středu půdorysu vede do krypty s výklenky pro rakve.

Prostor mezi kaštelem a cukrovarem vyplňuje anglický park, který Karl Kuffner nechal osadit vzácnými cizokrajnými dřevinami. V době předválečné byl park doplněn květinovými záhony, fontánou, jezírkem a kuželnou. Nechyběly ani tropické rostliny, přenášené na zimu do zámecké oranžérie.

Rozsáhlou úpravu původního kuffnerovského parku umožnil v roce 2023 dotační titul Interreg V-A Slovenská republika – Česká republika 2014–2020 „Na věčnou paměť, Kuffnerové na Moravě a na Slovensku“.