.svg)
Kuffnerové
Kuffnerové se postupně nesmazatelně zapsali do tváří měst Břeclavi, Vídně a Sládkovičova. Podnikali v cukrovarnictví, pivovarnictví a zemědělství. Stali se představiteli židovských obcí, starosty, zakládali nadace, věnovali se sociálním a humanitárním otázkám. Zůstala po nich rozsáhlá stavební činnost i cenné umělecké sbírky. Za všechny tyto zásluhy byli na přelomu 19. a 20. století povýšeni do šlechtického stavu.
Břeclav
Za prvního známého předka rodu můžeme považovat Judu Löbla (Jehudu Lejba bar Šmuela), syna Samuela z Bučovic, který zemřel jedné šábesové noci v roce 1731. Víme, že roku 1720 si pronajímá zdejší knížecí palírnu (vinopalnu) a zakládá rodinnou podnikatelskou tradici. Jinak to byl famózní hráč šachu. Kníže Josef Václav z Lichtenštejna mu z vděčnosti za vyhranou partii s jistým francouzským markýzem, jež se uskutečnila roku 1723, nechal v Břeclavipři Mariánském mostě postavit dům č. p. 98. Důmzůstal v majetku rodiny až do roku 1937 a byl zničenpři spojeneckém náletu v listopadu 1944.
Nejvýznamnější
Kuffnerové z této větve
Wolf Kuffner
Ernestine (Ester) Kuffner
Löbl Kuffner
David Kuffner
Hermann Hirsch Edler von Kuffner
Ludwig Edler von Kuffner
Břeclav
Juda Löbl
Za prvního známého předka rodu můžeme považovat Judu Löbla (Jehudu Lejba bar Šmuela), syna Samuela z Bučovic, který zemřel jedné šábesové noci v roce 1731. Víme, že roku 1720 si pronajímá zdejší knížecí palírnu (vinopalnu) a zakládá rodinnou podnikatelskou tradici. Jinak to byl famózní hráč šachu. Kníže Josef Václav z Lichtenštejna mu z vděčnosti za vyhranou partii s jistým francouzským markýzem, jež se uskutečnila roku 1723, nechal v Břeclavi při Mariánském mostě postavit dům č. p. 98. Dům zůstal v majetku rodiny až do roku 1937 a byl zničen při spojeneckém náletu v listopadu 1944.
Rodinná legenda událost popisuje následovně: Kníže ve svém paláci ve Vídni hrál s francouzským vyslancem šachy o značně vysokou sumu. Tento markýz byl však silnějším soupeřem a situace se již jevila být kritickou. Přítomní kavalíři dokonce knížeti doporučovali, aby partii vzdal. Pyšný markýz, jist si svým vítězstvím, utrousil několik uštěpačných poznámek, které dodaly knížeti kuráž. Prohlásil, že on sice již tuto partii nemůže vyhrát, ale jeho pachtýř na břeclavském panství ano. Po Francouzově souhlasu byl z Břeclavi (tehdejšího Lundenburgu) knížecím kočárem převezen právě Juda Löbl, který se po delším přemýšlení téměř prohrané partie ujal. Ještě předtím ale trval na požadavku odebrání zbraně francouzskému markýzi a dobře udělal. Po několika geniálních tazích se Löblovi podařilo zápas nejen zvrátit, ale i dotáhnout do vítězného konce. Markýz zcela rozzuřený svojí prohrou, navíc s židovským pachtýřem, začal demolovat knížecí salon. Všichni přítomní blahořečili prozíravosti s odebráním zbraně, situace by se zřejmě bez krveprolití neobešla. Z Judova manželství s Chajou vzešli dva synové – bezdětný David a pokračovatel rodu Koppl. Náhrobek Judy Löbla je nejstarším dochovaným náhrobkem rodiny Kuffnerů na břeclavském židovském hřbitově. Jde o krásný, barokní náhrobek z mikulovského vápence datovaný k roku 1731. Nápis hovoří o tom, že zde leží Jehuda Lejb bar Šmuel, který zastupoval židovskou obec ve vztahu k vrchnosti.
Koppl
Syn Judy Löbla. Převzal otcovo místo pachtýře a začal se navíc zabývat i obchodem s ovčí vlnou. Vlnu nakupoval od majitelů místních panství a prodával do Vídně, měl spojení i s významnou židovskou bankovní společností Arnstein & Eskeles. Šlo o nobilitované židovské vídeňské rodiny, které patřily na přelomu 18. a 19. století k finančním elitám říše a staly se i mecenáši vídeňské kultury (např. W. A. Mozarta). Jeho manželka Rachel pocházela právě z okruhu přátel rodiny Arnsteinů.
Wolf Kuffner
Starší syn Koppla. Wolf (1758 – 24. 4. 1826) zvolil roku 1787 při vydání patentu císaře Josefa II. o přijetí nového jména i příjmení židovských obyvatel pro svoji rodinu příjmení Kuffner. Pod ním pak byla rodina proslulá téměř dvě století po celé střední Evropě. Pokračoval v dalším pronajímání lichtenštejnských hospodářských podniků a rozšiřování rodinné ekonomické prosperity. Stal se velmi majetným a v roce 1805 si již za částku 10 000 zl. kupuje knížecí vinopalnu. Výrazně se též angažoval v břeclavské židovské náboženské obci, v jejímž čele stojí v letech 1803–1806. V roce své smrti věnoval spolu s manželkou Ester (Ernestine, roz. Saphir) synagoze stříbrné ukazovátko na Tóru, které se dnes jako jeden ze dvou dochovaných břeclavských synagogálních předmětů nachází ve sbírkách Židovského muzea v Praze.
Ernestine (Ester) Kuffner
Manželka Wolfa Kuffnera pocházela z uherského městečka Lovasberenyi z bohaté židovské rodiny Saphir, zabývající se obchodem mj. i ve Vídni. Vnuk Hermann ji popisuje jako velmi temperamentní a činorodou ženu, šťastnou, když mohla hovořit svojí rodnou řečí – maďarštinou. Ester byla mimochodem tetou spisovatele Moritze Gottlieba Saphira (1795–1858), který založil časopis „Der Humorist“. Časopis pro vtip a vážnost, umění, divadlo, společnost a obyčej, vycházející ve Vídni, zamířil ke svým čtenářům poprvé 2. ledna 1837. S její osobou je spjat i jeden ze dvou dochovaných předmětů z původního vybavení břeclavské synagogy, a to stříbrné ukazovátko na Tóru z roku 1826. Břeclavské židovské obci jej darovala v roce úmrtí svého manžela Wolfa (dnes se předmět nachází ve sbírkách Židovského muzea v Praze).
Právě na vztah Ester Kuffnerové (1768 – 8. 9. 1836) k liturgickému vybavení synagogy ukazuje tzv. mluvící znamení na jejím náhrobku – v podobě pavézy neboli štítu na Tóru. Esteřin náhrobek z roku 1836 je po brutální úpravě břeclavského židovského hřbitova v 80. letech 20. století v současnosti druhým nejstarším dochovaným náhrobkem rodiny Kuffnerů. Zajímavostí je, že jako jediný v celém pohřebním areálu má nápis v jazyce jidiš.
Löbl Kuffner
Mladší bratr Wolfa Kuffnera Löbl se vydal jinou cestou. Narodil se v tehdejším Lundenburgu v roce 1760. V roce 1789 se oženil s Theresou Bauerovou, dcerou židovského obchodníka z Rousínova usazeném na Starém Brně. Z manželství vzešlo 5 potomků – dva synové, kteří zůstali svobodní, a tři dcery. Právě sňatky dvou starších dcer, Johanny a Josefiny, s jejich bratranci (Davidem a Simonem Kuffnerovými) přinesly obrovská věna a po smrti jejich otce i veškerý majetek zpátky do hlavní rodové linie. Třetí dcera Karolina byla provdána za Leopolda, čtvrtého syna zakladatele první prostějovské továrny na sukno Veita Ehrenstamma. Po svém sňatku obdržel Löbl rodinný dům č. p. 98, který Kuffnerové získali darem od knížete z Lichtenštejna v roce 1723. Dům nechal v letech 1811 a 1829 přestavět a rozšířit a v této podobě potom existoval až do ničivého spojeneckého náletu 22. listopadu 1944 (v poválečných letech byl zbourán). Zpočátku zde provozoval obchod se smíšeným zbožím, ale v době napoleonských válek se stal válečným dodavatelem. Během polních tažení v letech 1805 až 1809 byl jedním z největších dodavatelů potravin rakouské armádě. Tato vysoce výnosná činnost ho nasměrovala k velkoobchodu. Sám potřeboval obchodovat s velkým objemem obilí, a protože na počátku 19. století byly nejbližší trhy v Hustopečích, založil v Břeclavi týdenní obilné trhy. Ty se brzy staly jedněmi z nejvýznamnějších na Moravě a konaly se zde až do konce 30. let 20. století.
Jak vzpomíná ve svých pamětech Löblův vnuk Hermann Kuffner (1822–1905), byl jeho dědeček z matčiny strany velmi společenský i rodinně založený. Také se traduje jeho velmi kladný vztah k dobrému jídlu i vínu. Ve svém vinném sklepě ve Valticích uchovával ročníky z let 1807, 1811 a 1834. Na sklonku života se také stal velkým obdivovatelem nově zřízené železniční dráhy mezi Vídní a Břeclaví (otevřené 6. 6. 1839). Téměř každý den chodil na břeclavské nádraží pozorovat tamní kolorit a ve svém pokročilém věku podnikl mnoho vlakových cest do Vídně a Brna. Vysoká, robustní vápencová stéla s letopočtem úmrtí k roku 1844 ukazuje místo jeho posledního odpočinku na břeclavském židovském hřbitově.
David Kuffner
Potomci Wolfova staršího syna Karla založili vídeňskou větev rodiny, kdežto ta břeclavská pokračovala především v linii mladšího Davida. David Kuffner (3. 2. 1796 – 19. 1. 1871) se stal velmi váženým občanem Břeclavi a jeho dědicové mu byli vděčni za koncentraci rodinného kapitálu, jejž mohli v budoucnosti s úspěchem dále rozmnožovat. Část mládí strávil u svého uherského dědečka v Lovasberenyi, aby se tam na přání své matky naučil maďarsky. Povahově byl dle vzpomínek potomků stejně jako jeho matka temperamentní a energický.
Zpočátku se zabýval obchodem s obilím, to jej ale neuspokojovalo a této živnosti se vzdal. Poté, konkrétně po smrti bratra Karla v roce 1835, přebírá vedení rodinné palírny a během několika let ji za použití nejnovějších postupů a techniky přivádí k nevídané prosperitě. Na začátku 40. let 19. století ještě v Břeclavi založil sladovnu, opět opatřenou nejmodernějším vybavením. Po společenských změnách revolučního roku 1848 začal podnikat i v zemědělství.
Jméno David Kuffner najdeme též v seznamu dosazených rychtářů břeclavské židovské obce (patentem z 15. února 1789 byly moravské židovské obce reorganizovány a do jejich čela postaveni rychtáři), a to v letech 1827–1829 a v roce 1831. Po revolučních událostech v polovině 19. století dochází k další reorganizaci politického života v Břeclavi, která se až do roku 1919 bude skládat ze tří samostatných obcí, spravovaných zvolenými starosty. V letech 1868 až 1871 je tak v čele břeclavské židovské obce opět David Kuffner. Jeho nákladem je na místě zbourané, dlouho již nevyhovující synagogy postavena nová, a to ve stylu novorománském s maurskými prvky.
Jako mecenáška a podporovatelka vzdělanosti a umění se projevila i Davidova starší sestra Marie, provdaná za Jacoba Schücka ze Strážnice. Štědrým finančním darem umožnila například postavit břeclavskou židovskou školu. Marie byla dle vzpomínek rodiny vzdělaná, vtipná žena, která si mimo jiné dopisovala s básníkem Heinrichem Heinem, s nímž se seznámila prostřednictvím Moritze Gottlieba Saphira. Marie Schücková zemřela v roce 1868 a v souladu se svým celoživotním zaměřením odkázala část majetku na humanitární účely. Synové Davida Kuffnera a jeho první manželky Johanny, roz. Kuffnerové (1795–1849), Jacob a Hermann potom dovedli své rodové linie na společenský i ekonomický vrchol.
Hermannn Hirsch Edler von Kuffner
K velké koncentraci rodinného majetku významně přispěly i výhodné a bohaté věno přinášející sňatky. Po celé 19. století se v nebývalé míře spojují různé kuffnerovské rodové linie, nápadný je i vysoký počet sňatků mezi bratranci a sestřenicemi prvního stupně. Stále narůstající společenské postavení Kuffnerů v rámci monarchie dokládají rovněž sňatková spojení s významnými židovskými podnikatelskými rodinami – prostějovskými Hamburgery a Ehrenstammy, vídeňskými Iritzery a Holitzery a cukrovarnickými dynastiemi Strakoschů a Redlichů.
Svoji sestřenici Johannu (1828–1879) si vzal i Hermann Hirsch Kuffner (16. 8. 1822 – 30. 9. 1905), nejvýznamnější příslušník břeclavské větve. Po předčasně ukončených studiích na piaristickém gymnáziu v Mikulově se dle vůle otce Davida Kufnera věnuje rodinnému podnikání. Se svým starším bratrem Jacobem (který se však již roku 1849 stěhuje s rodinou do Vídně a zde zakládá další vídeňskou linii) a bratrancem Ignazem uvádějí roku 1862 do provozu rodinný cukrovar, základ stále se rozvíjejícího kuffnerovského velkopodnikání na jižní Moravě. Tato ekonomická činnost výrazně ovlivnila charakter města Břeclavi po všech stránkách. Cukrovar se stal největším zaměstnavatelem regionu (v kampani zde pracovala téměř tisícovka dělníků), pro zaměstnance se stavěly nájemní činžovní domy, ubytovny, domkářské kolonie a další objekty.
Hermann Kuffner dosáhl vlivného postavení břeclavského starosty v letech 1873–1899, působil jako člen brněnské obchodní a živnostenské komory a trvale stál v čele rodinného cukrovaru v Břeclavi a Podivíně. Obdobně jako další příslušníci rodiny zakládá různé nadace – ta stipendijní např. umožňovala v letech 1905–1935 podporu židovských a křesťanských studentů na břeclavském gymnáziu. K rozvoji města přispěl i financováním výstavby městské nemocnice; za jeho starostování byla postavena nová radnice, vydlážděno veřejné prostranství, založena městská spořitelna, sirotčinec a nový hřbitov.
Významně se angažoval i v židovské břeclavské obci. V 90. letech 19. století dochází k podstatnému rozšíření areálu židovského hřbitova, zboření staré márnice a vystavění obřadní síně v novogotickém duchu. Projekt pocházel od vídeňského architekta Franze von Neumanna ml., který mj. navrhoval i významné stavby pro rakouskou a slovenskou větev Kuffnerů. Obřadní síň, domek hrobníka a ohradní zeď byly vybudovány z režných červených cihel a kryty glazovanými poštorenskými tvarovkami v podobném stylu, čímž vytvářejí celek výrazné estetické působnosti. Veškeré náklady nesly břeclavská a vídeňská větev rodu. Přes značnou stavební aktivitu, hospodářské dovednosti a nashromážděný majetek zůstal Hermann Kuffner velmi skromným a spořivým člověkem. Tyto vlastnosti ostatně oceňoval i u svých předků. Na druhou stranu mu toto jeho povahové založení zabraňovalo věnovat se mecenášství, kultuře či architektuře, jak to známe od jeho vídeňských a slovenských příbuzných.
Jako starosta H. Kuffner v poslední čtvrtině 19. století výrazně ovlivnil i městský veřejný život v Břeclavi, bohužel v době vrcholícího boje o národnostní charakter města. Projevilo se to zejména na situaci ve školství, kdy si za vydatné Kuffnerovy podpory německé obyvatelstvo otevřelo již v roce 1874 svoji měšťanskou školu (Češi se dočkali až v roce 1910). Silný germanizační tlak vyvíjeli Kuffnerové též v roli zaměstnavatelů – působili na své zaměstnance, aby posílali děti do německých škol či aby se při sčítání obyvatel přihlašovali k německé obcovací řeči.
Významným oceněním hospodářského i společenského přínosu Hermanna Kuffnera byla jeho nobilitace v roce 1900.
Z manželství s Johannou Kuffnerovou vzešly dvě děti – dcera Anna a syn Ludwig.
Ludwig Edler von Kuffner
Po smrti Hermanna Kuffnera v roce 1905 přebírá otcovy hospodářské aktivity jeho jediný syn Ludwig Edler von Kuffner (15. 10. 1852 – 3. 5. 1937). Ten ovšem v důsledku společenských změn ztrácí v posléze vzniklé Československé republice vliv a v nových poměrech se již prakticky neangažuje. Do své smrti v roce 1937 pobývá většinou ve Vídni a jako poslední z rodiny Kuffnerů je pochován na břeclavském židovském hřbitově.
Ve Vídni vedl nákladný společenský život, čímž se dostával do sporu se svým velmi šetřivým otcem, který odmítal platit jeho vysoké dluhy. Vzájemné odcizení se projevilo i v Hermannově závěti, kdy je Ludwigovi zanechán pouze povinný díl a zbytek obrovského majetku (odhaduje se 50 milionů korun) připadl jeho sestře Anně. To vedlo k následným soudním sporům mezi oběma sourozenci.
S bezdětným Ludwigem vymírá po mužské linii břeclavská větev.
Anna Edle von Vežeg, roz. Kuffner
Rod Kuffnerů (břeclavská větev) pokračuje po ženské linii potomky staršího syna Anny Kuffnerové (13. 2. 1859 – 11. 9. 1911). Z manželství této jediné dcery Hermanna Kuffnera s významným moravským velkopodnikatelem Gustavem Redlichem von Vežeg (21. 8. 1852 – 3. 11. 1908) vzešli dva synové.
Mladší Kurt (8. 4. 1887 – po 14. 7. 1942, Malý Trostinec) vystudoval vídeňskou univerzitu ve Vídni (obor filozofie) a byl významným mecenášem a příslušníkem vídeňské inteligence. Staršímu Johannovi (12. 10. 1882 – 12. 6. 1960), právníkovi, se podařilo i se svou rodinou včas emigrovat před druhou světovou válkou a jeho potomci dodnes žijí v Kanadě. Manželství Anny s Gustavem nebylo šťastné. Gustav Redlich byl velmi komplikovanou osobností. Po svém sňatku v roce 1882 byl postupně začleňován do kuffnerovského podnikatelského impéria, a tak vedle vlastních redlichovských velkopodniků (cukrovarnictví a statkářství) investuje do kuffnerovského pivovarnictví. Koncem 19. století se stal spolumajitelem vídeňského pivovaru Kuffner & Redlich.
Redlich se také významně angažoval v politice a při humanitárních aktivitách. Za zásluhy o smiřování Čechů a Němců na Moravě a za poskytnutí darů na dobročinné účely v hodnotě jednoho milionu korun ho císař František Josef I. v roce 1902 povýšil do šlechtického stavu s predikátem Redlich šlechtic z Věžek (Redlich Edler von Vežeg).
Nedlouho před svou nobilitací konvertoval ke katolictví. Příbuzné, patřící k nejvýznamnějším moravským židovským rodinám, znepokojovaly i Gustavovy velkorysé dary katolické církvi. Ty postupně dosáhly mnoha set tisícové částky. Zejména nákladné financování vybudování fary a kostela sv. Alžběty ve Věžkách u Kroměříže v roce 1904 vyústilo ve vážnou rodinnou roztržku, po níž byl Gustav donucen vzdát se práva disponovat s většinou svého majetku a předat jeho správu svým synům. O rok později dokonce žádal panovníka o povolení odložit příjmení a používat pouze svůj nabyvší predikát. Místo svého posledního odpočinku našel v již zmíněném, okázale vybudovaném neorenesančním kostele sv. Alžběty.
Sládkovičovo
Provázaný rodinný kapitál plně fungoval i v případě druhého významného kuffnerovského podniku v oblasti cukrovarnictví, kterým byl cukrovar v Diószegu, založený 23. října 1867. Jeho hlavní tváří byl Karl Kuffner (25. 7. 1847 – 12. 11. 1924), druhorozený syn Jacoba Kuffnera. Ve věku dvou let se stěhuje s rodinou z rodné Břeclavi do Vídně, kde otec získává podíly v pivovarech v Ottakringu a Oberdöblingu. Po absolvování střední školy pokračuje ve studijním úsilí vrcholícím dosažením vysokoškolského diplomu s technickým zaměřením. Již v roce 1869 přebírá správu nově založeného rodinného cukrovaru v Diószegu, dnešním slovenském Sládkovičově.
Nejvýznamnější
Kuffnerové z této větve
Baron Karl Kuffner de Diószegh
Baron Raoul Kuffner de Diószegh
Sládkovičovo
Baron Karl Kuffner de Diószegh
Provázaný rodinný kapitál plně fungoval i v případě druhého významného kuffnerovského podniku v oblasti cukrovarnictví, kterým byl cukrovar v Diószegu, založený 23. října 1867. Jeho hlavní tváří byl Karl Kuffner (25. 7. 1847 – 12. 11. 1924), druhorozený syn Jacoba Kuffnera.
Ve věku dvou let se stěhuje s rodinou z rodné Břeclavi do Vídně, kde otec získává podíly v pivovarech v Ottakringu a Oberdöblingu. Po absolvování střední školy pokračuje ve studijním úsilí vrcholícím dosažením vysokoškolského diplomu s technickým zaměřením. Již v roce 1869 přebírá správu nově založeného rodinného cukrovaru v Diószegu, dnešním slovenském Sládkovičově. Karl Kuffner se jako vnímavý hospodář po celý život neustále vzdělával, sledoval se zájmem technické novinky a sám k nim přispíval nejrůznějšími svými vynálezy a zlepšovacími zařízeními. Jeho cukrovar a doprovodné hospodářské statky se stávají ukázkovým moderním podnikem vybaveným telefonickým spojením, úzkokolejnou dráhou na svoz cukrové řepy a dalšími technickými vymoženostmi.
Pod jeho vedením vznikl v Diószegu soukromý zemědělský výzkumný ústav zabývající se rostlinnou a živočišnou výrobou. Na tomto pracovišti se odborníci soustředili v oblasti rostlinné na šlechtění cukrové řepy, pšenice a kukuřice (nejvíce pozornosti si získal nový druh pšenice – tzv. diósecký goliát), v oblasti živočišné pak byla známá a po celých Uhrách užívaná tzv. diósecká metoda chovu a výkrmu dobytka.
Karl však v duchu rodinné tradice nezapomíná ani na filantropii, svoji podporu věnuje především dětem z chudých rodin, pravidelně přispívá nemalými částkami na rozvoj místního školství a v neposlední řadě se podílí i na záchraně historických památek v regionu. Za své celoživotní dílo a zásluhy byl v roce 1896 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „de Diószegh“. Titul uherského barona (s právem užívat jej pro celou rodinu) získává o osm let později. Za občanské zásluhy a také za účast na světové výstavě v Paříži roku 1900, kde jeho podnik reprezentoval Uhersko, mu panovník roku 1909 udělil zlatý Záslužný kříž s korunou. Cestu do vysoké společnosti tehdejší monarchie mu otevřel i sňatek s hraběnkou Mariou Franziskou von und zu Firmian (1856–1925), pocházející z vyšší jihotyrolské šlechtické rodiny. Tento sňatek, kvůli němuž opustil svoji izraelitskou víru, vzbudil značnou pozornost. Maria pocházela z přísně katolické rodiny, jejíž členové v průběhu staletí zastávali úřady biskupů a arcibiskupů. Pro obě rodiny bylo spojení katoličky a žida nepřípustné a Karl tedy vyřešil situaci svým vystoupením z řad židovské náboženské obce. Jako osoba bez vyznání uzavřel v roce 1884 ve Vídni s Mariou občanský obřad a ke katolictví konvertoval později. O jeho vysokém společenském postavení předního uherského a později i československého podnikatele svědčí i rozsáhlé úmrtní oznámení s výčtem jeho funkcí – viceprezident bratislavské burzy, prezident Slovenského spolku cukrovarnického v Bratislavě, viceprezident Ústředního svazu československých průmyslníků, podpředseda Ústředního spolku cukrovarnického v Praze atd.
Jediný syn Raoul (1886–1961) se více než podnikání věnuje cestování, svým uměleckým sbírkám a ostatním zájmům a jeho odchodem do Spojených států amerických koncem 30. let minulého století končí i éra působení Kuffnerů na Slovensku.
Baron Raoul Kuffner de Diószegh
Raoul byl jediný syn barona Karla Kuffnera a jeho manželky Marie Franzisky von und zu Firmian. Narodil se roku 1886 ve Vídni a byl pokřtěn jako katolík. Po studiu na maďarském římskokatolickém gymnasiu v Bratislavě pokračoval v letech 1904–1906 ve vzdělávání na hospodářském institutu v nedalekém Mosonmagyaróváru. Následně absolvoval studijní cestu po Evropě a Spojených státech amerických.
Po otcově smrti v roce 1924 převzal jeho majetek i rozsáhlé podnikatelské impérium. Raoul byl však zcela jiného povahového založení. Jako intelektuál, cestovatel, milovník umění a lovu si naplno v životě užíval postavení, které mu rodinný majetek umožňoval. Také svět se po první světové válce změnil a jak si Raoul uvědomoval, doba „zlatého“ kapitalismu konce 19. a počátku 20. století byla nenávratně pryč.
Více než rozvoji rodinného podnikání se věnoval cestování a budování uměleckých sbírek. Ve svém náročném životním stylu pokračoval i po sňatku s Carou Carolinou svobodnou paní von Haebler v roce 1917. Cara (1889–1932) pocházela z velmi bohaté rodiny spřízněné s rodinou své tchyně. V manželství se narodily dvě děti, Peter (1920–2000) a Louisanne Lilly (1925–2009).
Již během trvání manželství navázal Raoul Kuffner vztah s Tamarou de Junosza-Lempickou (1898–1980). Tato pozoruhodná umělkyně se mu stala ženou osudovou. Jednou rozvedená Tamara se stává baronkou de Diószegh již v roce 1934, tedy dva roky po smrti první Raoulovy manželky. Celý svůj život prožila v kruzích evropské, později americké smetánky a její jméno pravidelně plnilo společenské rubriky tisku na obou kontinentech. Byla však i vynikající malířka, vyhledávaná sběrateli zejména pro tvorbu období art deco.
Raoula přemluvila k prodeji kuffnerovského majetku a následnému převodu získaných peněz do bezpečného Švýcarska. Prodej kaštelu i cukrovarnických podílů v Diószegu se uskutečnilo v roce 1938 a o rok později manželé Kuffnerovi emigrují do Spojených států amerických. Odvážejí si s sebou i rozsáhlou kuffnerovskou uměleckou sbírku, jejímž postupným prodejem financují svůj nákladný život.
Dramatičtější cestu do USA prožily Rauolova dcera Louisanne Lilly a Kizzette, dcera Tamary de Junosza-Lempické z prvního manželství. Z Francie zamířily do Španělska, kde teprve osobní intervence manželky amerického prezidenta Eleanor Rooseveltové ukončila zadržení Lilly (patrně z důvodu falešného cestovního dokladu). Obě dívky dorazily do Spojených států v červenci 1940.
Spojené státy americké (Beverly Hills, později New York) se staly místem posledního společného pobytu manželů Kuffnerových. V roce 1945 pár získal americké občanství a stal se součástí místního uměleckého a společenského světa. Manželé však záhy začali žít odděleně. Tamara opět plnila stránky bulvárního tisku, stala se blízkou přítelkyní řady umělců (Salvatora Dalího, Andy Warhola či Grety Garbo) a pořádala výstavy svých vlastních děl. Raoul Kuffner zemřel v důsledku infarktu v listopadu 1961 na plavbě lodí z Evropy do USA a byl pohřben v mořských vlnách. Netradiční místo posledního odpočinku má i Tamara de Junosza-Lempicka Kuffnerová. Dcera Kizzete splnila matčino přání a rozprášila její popel pod kráterem sopky Popocatepetl.
Poslední mužský nositel jména Kuffner, Peter, umírá bezdětný v roce 2000 (USA, stát Texas) a jím vymírá rod Kuffner de Diószegh po meči. Ve Spojených státech amerických ale pokračuje po ženské linii, a to potomky jeho sestry Louisanne Lilly.
Vídeň
Jako první byl z rozvětvené rodiny Kuffnerů nobilitován Ignaz Edler von Kuffner. Zakladatel starší vídeňské větve se narodil v Břeclavi (německy Lundenburg) 22. 4. 1822. Po předčasné smrti otce Karla, který umírá v roce 1835 na tyfus, přerušil své vzdělání, aby mohl pracovat v rodinných podnicích. V roce 1849 dochází v důsledku revolučních událostí k možnosti volného pohybu židovského obyvatelstva. Této situace Ignaz Kuffner využívá. Vypovídá nájem lichtenštejnského pivovaru v Břeclavi a se svojí ženou a s rodinou bratrance Jacoba se stěhuje na vídeňské předměstí Hernals (dnes 17. vídeňský okres). V roce 1850 kupují bratranci menší pivovar v sousední obci Ottakring. Od té doby až do roku 1938 se stal tento současný 16. vídeňský okres domovem i hospodářsko-společenskou základnou starší vídeňské kuffnerovské linie. V roce 1856 oba podnikatelé přikupují ještě další pivovar, a to v Ober-Döblingu (od 1. 1. 1892 Döbling, 19. vídeňský okres), kam se Jacob s rodinou stěhuje a kde zakládá mladší vídeňskou kuffnerovskou větev. I jejich pobyt zde ukončuje anšlus Rakouska a nacifikace země.
Nejvýznamnější
Kuffnerové z této větve
Ignaz Edler von Kuffner
Moritz Edler von Kuffner
Vídeň
Ignaz Edler von Kuffner
Jako první byl z rozvětvené rodiny Kuffnerů nobilitován Ignaz Edler von Kuffner. Zakladatel starší vídeňské větve se narodil v Břeclavi (německy Lundenburg) 22. 4. 1822. Po předčasné smrti otce Karla, který umírá v roce 1835 na tyfus, přerušil své vzdělání, aby mohl pracovat v rodinných podnicích. V roce 1849 dochází v důsledku revolučních událostí k možnosti volného pohybu židovského obyvatelstva. Této situace Ignaz Kuffner využívá. Vypovídá nájem lichtenštejnského pivovaru v Břeclavi a se svojí ženou a s rodinou bratrance Jacoba se stěhuje na vídeňské předměstí Hernals (dnes 17. vídeňský okres). V roce 1850 kupují bratranci menší pivovar v sousední obci Ottakring. Od té doby až do roku 1938 se stal tento současný 16. vídeňský okres domovem i hospodářsko-společenskou základnou starší vídeňské kuffnerovské linie. V roce 1856 oba podnikatelé přikupují ještě další pivovar, a to v Ober-Döblingu (od 1. 1. 1892 Döbling, 19. vídeňský okres), kam se Jacob s rodinou stěhuje a kde zakládá mladší vídeňskou kuffnerovskou větev. I jejich pobyt zde ukončuje anšlus Rakouska a nacifikace země.
Kuffnerové během několika desetiletí z ottakringského pivovaru vybudovali věhlasný a velmi výnosný podnik. Nezapomínali ani na otázky sociální a společenské. Zejména Ignaz proslul výrazným sociálním cítěním a zájmem o postavení nemajetných vrstev společnosti. Nechal postavit špitál, finančně se podílel na rozvoji obecní infrastruktury a v této politice pokračoval i po svém zvolení starostou Ottakringu v roce 1869. Za úřadování v této funkci se zřekl svého platu ve výši 600 zlatých ročně. Přidal dalších 1 000 a založil „Nadaci starosty Kuffnera“. Svým dělníkům nabídl vlastní tovární jídelnu, kdy ze svého platil energie a kuchaře, vybavil školní knihovnu, rozdělil deputátní dřevo nejpotřebnějším a v neposlední řadě věnoval velkou finanční částku na podporu židovské víry (mj. daroval pozemek pro stavbu první synagogy v Ottakringu).
První sňatek uzavírá se svojí sestřenicí Fanny Kuffnerovou (1830–1851), dcerou strýce Simona Kuffnera. Po její smrti se žení s Rosalií Spitzerovou (cca 1826–1899). Z tohoto manželství se dvě děti dožily dospělého věku, a to Moritz a Katharina. Roku 1878 byl tento dobrodinec chudých – jak býval nazýván – povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. O sepětí s rodným městem i o vědomí, kde jsou kořeny jeho rodiny, svědčí přání Ignaze Kuffnera být pohřben na břeclavském židovském hřbitově. Umírá 23. března 1882. Poslední spočinutí nalezl v honosné novorenesanční hrobce v severovýchodním rohu hřbitovního areálu.
Moritz Edler von Kuffner
V rodinné politice pokračoval Ignazův syn Moritz Kuffner (30. 11. 1854 – 5. 3. 1939), poslední starosta samostatné obce Ottakring. Kromě vedení podniku a filantropie se věnoval i filozofii, výtvarnému umění, proslul jako propagátor rakouského alpinismu a zapálený amatérský astronom. V jeho městském paláci naproti pivovaru Ottakringer, reprezentativním sídle rodiny Kuffnerů postaveném v historizujícím slohu konce 19. století, se při četných společenských večírcích setkávali představitelé nejvyšší vídeňské politické a intelektuální vrstvy.
Za jeho nejtrvalejší odkaz městu Vídni lze považovat dodnes existující Kuffnerovu hvězdárnu, první soukromou hvězdárnu v monarchii. Od začátku ji vedli významní vědci a několikrát držela světový primát ve vybavení astronomické observatoře. Činná je i švýcarská stipendijní nadace Moritze a Elsy Kuffnerových, založená v roce 1960 jejich nejmladším synem Stefanem.
Situace v Rakousku donutila Moritze Kuffnera k nevýhodnému prodeji jeho podnikatelského impéria a následně s rodinou odjíždí v srpnu 1938 přes Československo do švýcarského Curychu, kde o rok později umírá.
Ignatz Kuffner (11. 1. 1892 – 4. 2. 1938), nejstarší syn Moritze a Elsy Kuffnerových, pracoval i s mladšími bratry v rodinném pivovaru. Měl na starosti technické záležitosti a působil také jako viceprezident akciové společnosti lihovaru a továrny na kvasnice v Záhřebu. S manželkou Helene Dreyfusovou (1902–1976), dcerou a dědičkou významného švýcarského bankéře, měli jediné dítě – dceru Veru (1928–2014). Jejími potomky ve Spojených státech amerických pokračuje starší linie vídeňských Kuffnerů.
Mladšími bratry Ignatze byla dvojčata Johann Jacob (1894–1973) a Stefan (1894–1976). Johann, absolvent vídeňské Vysoké školy zemědělské, se záhy po ukončení studií zapojuje do rodinných obchodů. V roce 1938 spolu s rodinou opouští Rakousko a usazuje se v Paříži. Po porážce Francie odjíždí do USA a poté žije ve Švýcarsku. Po válce se věnuje své největší vášni, kterou byl balet. Systematickým fotografováním jednotlivých představení vytvořil cennou sbírku, kterou později daroval Veřejné knihovně v New Yorku.
Jeho dvojče Stefan řídil obchodní oddělení ottakringského pivovaru, byl správním radou akciové společnosti Ignatz Kuffner & Jacob Kuffner a členem vedení akciové společnosti lihovaru a továrny na kvasnice v Záhřebu. Po nečekané smrti nejstaršího bratra Ignatze počátkem roku 1938 přebírá, i když jen nakrátko, správu pivovaru Ottakringer. Pouhý den po anšlusu Rakouska, 13. března, se jednotky SA pokusily pivovar jako čistě židovský majetek obsadit. Kuffnerové proto do čela podniku jmenovali svého „árijského“ spolupracovníka dr. Karla Schneidera, který v pivovaru dlouhodobě řídil chemickou laboratoř. Zanedlouho s ohledem na zhoršující se situaci prodávají pivovar za 14 milionů šilinků lihovarníkovi ze Spillern u Stockerau Gustavu Harmerovi. Tím se podařilo zabránit konfiskaci podniku a zajistit si prostředky pro život v emigraci.
Po druhé světové válce to byl právě Stefan, kdo vedl restituční spory o zabavené nemovitosti a cenné umělecké předměty.
Katharina Oppenheim, roz. Edle von Kuffner
Nástup nacismu zavinil i předčasný odchod ze života Moritzovy sestry Kathariny (nar. 29. 6. 1862). Také ona pokračovala v charitativní a společensky angažované práci svého otce a bratra. Kromě toho byla i vynikající hráčkou na klavír (žačka Clary Schumannové, manželky významného hudebního skladatele Roberta Schumanna).
V roce 1884, po sňatku s velkoobchodníkem s drahými kameny Moritzem Nathanem Oppenheimem z německého Frankfurtu nad Mohanem, opustila rodnou Vídeň a v roce 1933 s nástupem Hitlera k moci spáchali oba manželé sebevraždu. Jejich syn Paul Oppenheim (1885–1977) se stal známým vědcem v oblasti chemie a filozofie.
Jacob Kuffner
Vedle úspěšné podnikatelské činnosti se vídeňští Kuffnerové věnovali také filantropii, mecenášství a sběratelství umění. To platí jak pro starší vídeňskou linii, tak i pro mladší. Tu založil syn břeclavského Davida Kuffnera Jacob (1817–1891). Jako starší bratr Hermanna Hirsche stále udržuje obchodní a rodinné kontakty s rodnou Břeclaví, ale těžiště jeho podnikání je již ve Vídni. Přebírá řízení pivovaru v Döblingu, který se stává velmi prosperujícím. Z manželství s Nanette Hamburgerovou (1820–1905), dcerou významného židovského podnikatele z Prostějova, měl celkem devět dětí. Vedle dcer to byli dva synové – Wilhelm a Karl.
Starší Wilhelm (1846–1923) se zapojil do vedení rodinného pivovaru a po sňatku s Camillou, dcerou Davida rytíře Kuhnera, se tento manželský pár stal významným filantropickým a sběratelským pojmem Vídně první čtvrtiny 20. století. V letech 1905–1908 si v Döblingu vystavěli velkolepé rodinné sídlo v historizujícím stylu, kam posléze soustřeďovali cenné vybavení domu a velkolepou uměleckou sbírku. Tohle vše bylo vdově Camille a jejím třem dcerám zabaveno nacistickým režimem v září 1938. Druhou světovou válku nepřežily dcery Hedwig (1880–1943) a Marianne (1888–1942). Přes francouzský internační tábor v Drancy vedla jejich poslední cesta do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Mladším Karlem baronem z Diószegu (1847–1924) se začínají psát dějiny kuffnerovského Sládkovičova, kde rodina dosahuje nejvyššího společenského postavení.